Než vám nakladatel odpoví aneb Čekanová čeká

Jedna z nejdůležitějších vlastností spisovatele je vytrvalost. Pro nás blížence cizí slovo. Ale dopsat knihu jsem dokázala. Tak počkat na odpověď bude brnkačka, ne? 

Nějakou dobu to trvá, než nakladatelství odpoví. Jednomu kolegovi napsali po dvou letech, že knihu berou, když už dávno vyšla jinde. Pak jsou i odvážlivci, kteří své dílo pošlou všude a do měsíce mají podepsanou smlouvu. 

Já se rozhodla jednat postaru a zkoušet jedno nakladatelství za druhým.

Po dvou měsících od odeslání jsem se v mém prvním přeptala, jak to vypadá. Komunikace byla vždy velmi přívětivá, dokonce probíhala prakticky obratem a ve stejném duchu jsem se dověděla, že se rozhodne na redakční radě v lednu.

Myslím, že od Nového roku pořádně nespím. Od prosince mám pocit, že každý další mail bude TEN jeden, kde řeknou: "Děkujeme, odmítáme."

Někteří z vás ví, že jsem tehdy ještě zvažovala přihlásit Dezerty do Literární Ceny Knižního klubu. Jenže já už jednou vyhrála morčátko a počítám, že můj příděl štěstí je tím vyčerpaný.

Čekám tedy dál.

Chtěla jsem se zaměstnat psaním, ale to už někdy v listopadu! Najednou to nešlo. Dohnal mě nechvalně proslulý spisovatelský blok? Ne, jen jsem se točila, pořád dokola, ve třech fázích, které jsem si pojmenovala: Motýle, Jehova a Efekt palačinka. Proč?

Motýle

Okamžitě po odeslání jsem se v rozhodla přestat psát. Protože v tu chvíli jsem si uvědomila, že všechno, co jsem kdy napsala je na stejné informační úrovni jako projev funkcionáře. Nenapíšu už ani nákupní seznam!

Jehova

Brzy jsem se přistihla, že opravuju manželovi reklamační mail. Myslím, že by obstál i jako prolog k románu. Ruku na srdce - přestat psát, je jako otevřít dveře jehovistům. Blbost. Opatrně vykouknu schránkou na dopisy. Svědci ani pošťák nikde. Běžím zkontrolovat maily. Koukám do spamu, do koše, znova do spamu, ale nic. Jdu vyhlížet z okna holuba nebo sovu. Co když pošta přešla na alternativní pohon?

Efekt palačinka

První knížka je jako první palačinka. Ta druhá bude určitě lepší. Prostě sednu a začnu psát... no ne, věděli jste, že na jihovýchodě Brazílie žije kmen indiánů, kteří se jmenují Ňambikwarové? Moje děti byly v minulém životě ňambikwarové. Ňam říkaly dřív než máma. Určitě to někde v povídce použiju. Jo vlastně, psát jsem chtěla! Ale písmenka se na papír hrnula jak vši na plešatýho. Prostě jsem debil a píšu samý motýle...

A pro velký úspěch opakujeme!

Když jsem si to uvědomila, dala své čekací smyčce jméno a dokázala si z toho udělat srandu, moha jsem se posunout dál. Snad už. Vyčistila jsem stůl od zaručeně tutově posledního velkolepého začátku nové knihy a napsala dvě povídky. A jsem připravená přestat prokrastinovat v jihovýchodní Brazílii. Snad mi to vydrží, ať už řeknou cokoliv.

Je to zvláštní pocit, že příště už budu vědět. Toliko perličky ze spisovatelského života. :-)